Kalous pustovka podle mého vkusu patří mezi naše nejkrásnější sovy. Doma je především v tundře severských států, kde pravidelně hnízdí a v našich zeměpisných šířkách většinou pouze protahuje nebo zimuje a obvykle se zdrží jen na pár zimních nebo jarních měsíců. Někdy se ale stane výjimka. Když je na hraboše bohaté období, jako tomu bylo na jaře 2023, může se stát, že u nás zahnízdí. A právě k téhle vzácné události jsem se nachomýtl. Onoho jara na jednom místě na Znojemsku zahnízdily dokonce nejméně tři páry pustovek. Pojďte se mrknout, jak se u nás pustovkám dařilo a jaké snímky se mi u nich podařilo nafotit.

Před časem jsem tu sdílel fotografii jasoně červenookého v bouři spolu s fascinujícím příběhem jeho osudu v naší krajině. Dneska se víc rozepíšu o tom, jak snímek “Jasoň v bouři” vznikl. Za jeho tvorbou je totiž poměrně tragikomický příběh. Tady je z něj jen malá ochutnávka: “…Fotit jsem přestal ve chvíli, kdy si mou pozornost získal trochu jiný blesk, než ten, který jsem držel v ruce. Tenhle byl bezprostředně následovaný ohlušující ránou hromu a pískáním v uších. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se nacházím na nejexponovanějším místě široko daleko...”

V příspěvku zároveň najedete několik dalších fotografií, které jsem loni u jasoňů pořídil.

V článku o mé první cestě k polské Bělověži zavzpomínám, co mě do téhle pusté oblasti na severovýchodě Polska vůbec přivedlo. Dozvíte se, jak vznikla má vysněná fotografie zubra ve vánici - “Bílá tma”, která se umístila v soutěži Czech Nature Photo. Taky posdílím zážitek, který následoval bezprostředně po vzniku tohohle snímku a zatím jsem o něm nikde nemluvil. Přitom patří mezi ty nejsilnější zážitky, jaké jsem tam venku zažil. Měl jsem možnost pozorovat unikátní scenérii, kterou v divoké evropské přírodě asi není možné vidět nikde jinde než kolem polské Bělověže. V článku taky najdete mraky fotografií, které zatím nespatřily světlo intenetů. Pojďmě to ale vzít popořádku.

Na přelomu roku už tak nějak tradičně sdílím fotografii, která pro mě byla za uplynulý rok nejsilnější. V roce 2023 jsem toho nafotil velkou spoustu a proto pro mě tenhle výběr nebyl snadný. Nakonec jsem zvolil snímek jasoně červenookého v bouři. Téhle fotky si cením z mnoha důvodů. Je za ní velké množství “práce”, které se sešlo s nemalým fotografickým štěstím. Hlavním důvodem je ale fascinující příběh života jasoně červenookého v naší krajině. Jasoň to u nás totiž má aktuálně dost nahnuté, a reálně je na prahu vyhynutí. To u nás přitom už jednou vyhynul. Troufnu si říct, že nadcházející rok bude pro naši populaci jasoně rozhodující, rozhodně je nejblíže vyhynutí za posledních 30 let a trochu se bojím, že jsem tu v uplynulém roce jasoně fotografoval naposledy. Pojďme se ale podívat na jeho příběh detailněji.

Fotografie kavčete žlutozobého před masivem Tre Cime je jednou z mých nejúspěšnějších fotografií, co se umístění v soutěžích týče. V loňském roce dostala ocenění v soutěži Wildart Photographer of the Year, kde byla porotou oceněna jako Highly Commeded v kategorii Light. V následujícím textu se chci podělit o to, jak daný snímek vznikl. Mezi řádky najdete víc nepublikovaných fotografií kavčat, které jsem tehdy v Dolomitech vytvořil.

Článek vezme čtenáře do starých časů. Dob, kdy člověk dokázal udržet pozornost u souvislejšího textu a délce větší, než je 280 znaků. Tím se chci omluvit všem, kdo už tuto schopnost pozbyli. Doufám, že i tak vám povídání o mé zimní výpravě za pižmoni, může něco nabídnout. Je totiž proloženo množstvím kolorovaných obrázků, které jsem letos v Norsku pořídil a které zatím nespatřily světlo světa. Dozvíte se jaké radosti a strasti obnáší zimní fotografování pižmoňů. Věřím, že článek někomu může usnadnit “práci”, pokud by se chtěl vydat za podobným cílem.